Eurotrialog v Mikulově: Den druhý
Po prožitých koncertech se kulturní rubrika opět hlásí se svým sumářem toho, co jsme mohli zahlédnout na festivalu na pomezí. Na úvod se sluší říci, že jsem nalákal Lukáše a Banána, takže festivalové nažívání bylo obohaceno dalšími spoluposluchači a díky tomu snad tento článek pokryje víc, než bych já sám mohl kdy zvládnout.
Po opět lehce pozdním příjezdu se ukázalo, že pořadatelé se snaží předejít časovým zpožděním (což se nakonec stejně nepovedlo) a proto již kapela Hm… byla téměř v závěru svého vystoupení. Z posledních čtyř písní bylo poznat, že se jedná o velice výjimečný zjev. Pánové zhudebnili všemožnou čítankovou poezii (nejprofláklejším kusem byla Balada o očích topičových od Wolkera). Hudební projev takto „převzatých“ skladeb však boural bariéry všech žánrů. Na place se střídal rap s folkem a řízným rockem. Závěrečný přídavek pak zanechal publikum buď zcela konsternované anebo válející se v křečích smíchu na podlaze. Po větě kytaristy skupiny: „Das ist punk, na ia…“ a krátkém jemném intermezzu se na jevišti rozpoutalo punkové peklo a nejedna struna byla uškubnuta. Pět z pěti známek punku a horký tip editora na znovuvidění!
Ale jedem dále. V šapitó jsme stihli posledních pár songů písničkáře Petr Linharta. Sám sebe doprovázeje na elektrickou kytaru, která sametově podbarvovala jeho tklivé a komorní veršování, vytvořil pod střechou stanu melancholickou náladu. Ideální někam do klubu, nebo na takové to… domácí poslouchání, šak víte…
Na hlavním jevišti se mezitím odehrávala abnormálně dlouhá zvuková zkouška. Jak by také ne, když se chystal jazzový orchestr N.O.D. s hostujícím Danem Bártou. Již první instrumentální kusy bez hlavní hvězdy ukázaly, že toto těleso je prostě špičkové. Každý z muzikantů prokázal v sólových výstupech své kvality. Uznání si zaslouží také organizátor celého projektu, Štěpán Smetáček, a to nejen hrou na bicí, která poháněla celý ansámbl, ale také výběrem a aranžmá skladeb. Především Janáčkova Symfonietta zazářila v amfiteátru v plné síle. Rovněž skladba v níž hrál sólo psací stroj sklidila nadšené ovace. Po té, co se přidal se zpěvem Dan Bárta, nabralo vystoupení teprve ty správné obrátky. Jediným kazem tak byl fakt, že zřejmě z režijních důvodů, nenásledoval ani jeden přídavek. Kdo si snad náhodou myslí, že jazz je dávno mrtev, měl by N.O.D. shlédnout v akci a nechat se vyvést z omylu.
Skupinu Tři lotři, jež to rozbalila v šapitó jsem měl možnost vidět již minulý týden na vernisáži sympozia na mikulovském zámku. Přesto jsem jejich klasický poctivý big beat nevynechal. Mohu říci, že toto trio zkušených hráčů dokáže navodit dobrou atmosféru a prolomit ledy. Za zmínku stojí žlutý klobouk hlavního protagonisty a reflexní silniční vesta, kterou si obléká před vystoupením baskytarista.
Na hlavním pódiu se nám zatím přichystala Lenka Dusilová se svojí kapelou. Musím přiznat, že po povrchním poznání této zpěvačky v televizi a rádiu, jsem považoval její projev za poněkud usedlý. Koncert toto moje poznání vyvrátil. Tedy nejednalo se o žádnou scénickou smršť, avšak její projev měl svoji atmosféru. I tak jsem ale po třech písních, z nichž dvě byly anglicky zpívané, což je věc, která mi obvykle u českých interpretů nesedí, ale většině lidí nevadí, šel raději do šapitó objevovat hudbu méně známou.
A nelitoval jsem. Sylvie Krobová & Ota Sukovský, dvojice zajímavých protagonistů. Zatímco zpěvačka vládne mocným, pronikavým hlasem s obrovským rozsahem, neztrácejícím na síle ani ve vysokých výškách, Ota Sukovský (byl k vidění i v pátečním programu ve formaci Krch-off nemýlím-li se) podbarvuje její písně sametovými tóny bezpražcové baskytary. Písničkářka (a dalo by se říci šansoniérka) sama se doprovází na klavír a akordeon. Její písně se věnují hlubokým tématům, jsou monumentální, avšak ani na chvíli vám nepřipadne, že by snad mohlo jít o nějaké trapné opěvování. Její projev je zkrátka upřímný. Což také dokázali ocenit diváci dlouhotrvajícími hlasitými ovacemi.
Díky časovému posunu bylo možno setrvat v šapitó i nadále a nachystat se na pecku v podobě Květů a Haralda Kräutera, tedy spojení kapely Květy a rakouského saxofonisty hrajícího v Tres Hobmres o nichž bude řeč později. Těleso oplývající bohatým nástrojovým obsazením od náhrdelníku z kovových matic po křehkou mandolínu, elektrickou kytaru však nevyjímaje, dokázalo díky své instrumentální vyspělosti, hravosti textů a dokonalému procítěnému projevu svých členů vytvořit neopakovatelnou atmosféru. Mohu prohlásit, že nic podobného asi nikdy neuvidím, dokud se na Květy nepůjdu podívat znovu.
Volba, která následovala posléze byla těžká. Traband nebo Mandelbrotovy kostičky? No obě vystoupení jsem byl zvědav. Traband jsem v oné nové sestavě ještě neslyšel, druhý soubor jsem znal jen ze stránek Eurotrialogu, nicméně to málo slibovalo dobrou podívanou. Zvukové zkoušky obou souborů trvaly stejně dlouho – tedy opravdu hodně a tuto prodlevu jsme tak vyřešili masem z grilu (cena byla nízká, to nemohu říct). Nakonec jsme čekali v šapitó, až se rozjede východoněmecké vozidlo. Po první písni mě ale přešla na Traband chuť, což nebylo tím, jak sami muzikanti hráli, ale spíše vidinou toho, že Mandelbrotovy kostičky budou asi něčím jiným, více obohacujícím. A taky že ano. Na jevišti to již žilo, když jsem usedl a jal se sledovat sborové hemžení. Především jsem zaregistroval, že několik málo členů souboru bylo oněch pár mladých lidí, jenž podporovali svým zpěvem páteční koncert Už jsme doma. O tom, kde se soubor Mandelbrotovy kostičky vzal si přečtete třeba na stránkách Eurotrialogu, a tak jen řeknu, že ten, kdo to vše vymyslel, je génius. Jednoduché a lehce švihlé, nenucené texty Ester Kočičkové, asi 30 členný sbor složený z lidí ve věku od 18 do 62 let, malý dětský sbor, geniální hudební doprovod. Zkrátka zajímavá šou, zajímavý pořad, kdo neviděl, kupte si DVD s koncertem z Lucerny, „na dvě hodiny zábavy až až…“
O spojení Moniky Načevy, Michala Pavlíčka a DJ Five jsem slyšel již před cca půl rokem, ostatně jsem chtěl jít i na Flédu, když tam hráli. Možnost je vidět jsem měl tedy nakonec v Mikulově. Po rozjařených vystoupeních předchozích hodin se ukázalo, že těžké elektronické rytmy, temně syrové texty, ostrá preciznost kytarových pasáží a hlas, jímž Monika Načeva vládne, se ukázalo, že toto vystoupení nebudu moci prostě skousnout. Ač jistě kvalitní kus hudby, řekl bych, že z celé linie festivalu dosti vybočil. Pro někoho to mohlo být možná osvěžení studenou sprchou, ne tak pro mne. Proto bych toto vstoupení označil za nejslabší část sobotního programu. Ovšem tím vám neříkám, abyste na koncert tohoto tria nešli. Do nadcházejících pošmourných podzimních dnů se bude tato hudba hodit.
V šapitó se zatím činili jazzmani z Rakouska. Tres
Hombres se činili a rozproudili krev všem, kteří se pod stan
vešli. Dokonale sehrané trio jehož rytmická sekce (bicí a baskytara) jako
motor poháněla saxofonistu Haralda Kräutera v jeho
divokých hudebními pravidly nespoutaných sólech. Energie čišící
z projevu těchto šílených rakušáků musela rozhýbat snad každého
a sám se divím, že se našlo skutečně pár lidí, kteří ve stanu
dokázali zaspat 
Tres
Hombres chystají turné po české republice, rozhodně si je
nenechte ujít!
Již si nevzpomínám co se dělo na hlavním pódiu, snad se ještě amfiteátrem stále nesly těžké beaty samplů DJ Five, a tak jsem bažil po něčem veselejším. Těžko říct, zda se dalo předpokládat, že by kapela První hoře mohla toto splnit, ale riskl jsem to. A vyplatilo se. Smutný název, veselá hudba, přesto však s nádechem hořkosti. Na pódiu se činilo uskupení složené z bubeníka, kytaristy, dredatého klávesisty a jednoho klauna hrajícího na tahací harmoniku, to vše podbarvované tu a tam nějakým tím s elektonickým vzorkem. Hravost a hlučnost hudby těchto mladíků by tak leckoho mohla po tomto pohledu vyvést z míry. Pantomimické vystoupení klauna, který častoval publikum barevnými bublinami z bublifuku i soubojem se svým imaginárním soupeřem bylo skvělým zpestřením dalo tak celému vystoupení vystoupit do jiné roviny – takřka experimentální – a vytvořilo hezký zážitek.
A jdeme do finále. Poslední dva koncerty festivalu (pokud nepočítáme nedělní varhaní koncert Filipa Topola u Ditrichsteinů v mauzoleu) začaly někdy mezi první a druhou hodinou. Slovenská formace Para se potýkala s technickými problémy, neboť asi ve druhé písni basák utrhl strunu a nemaje s sebou náhradní, jal se ji půjčovat od jiných kapel, které ještě neodjely nebo nespaly. Proto jsem zbývající část strávil hlavně v šapitó, kde svoje vystoupení to rozjeli zkušení Bratři Karamazovi. Pro pokročilou noční dobu byly oba koncerty dobrou volbou. Kdo měl zbytek sil, šel se vyřádit na Slováky, kteří měli několik opravdu peprných a žhavých songů, celkově se nesoucích rytmu popového rocku. Kdo měl náladu na legendu undergroundu, zvolil zase šapitó. O Bratrech Karamazových lze říci toliko toto: Nečekaně špičkově zvládnuté nástroje a frontman a zpěvák – nu znáte tyhlety charismatické týpky, fousáče s dlouhými vlasy – s diváky je kamarád, přihne si z placatky, když mu dáte, nechá si donést pivo, zapálit žváro a když zrovna přijde okno a text vypadne, tak se holt vymyslí nový nebo to kytarista osólí. „A za případný potlesk děkujem.“
Takže to byl Eurotrialog. Festival se mně velmi líbil. Byl přehledem velice zajímavých hudebních těles, skupin a projektů. Příští rok… Ano, přijedeme zas, neboť tohle je skutečně skvělé rozloučení s létem v hezkém městě. A pokud vás některá z kapel zaujala na stránkách festivalu najdete jejich profily, odkazy na stránky, fotky i videa.
Další díly seriálu
Neděle 26.08.2007 22:48 · Kategorie: Kultura